Hory jsou moje láska a vášeň. Ideální dovolená je pro mě batoh na zádech, absolutní svoboda a nádherné výhledy, často nečekané, ale leckdy i vyčekané, jako je to v případě východů nebo západů slunce.
Když se člověk dívá na ty mohutné hřebeny a štíty, připadá si úplně nepatrný a nevýznamný, a to nejenom velikostí, ale i věkem. Já v nich vidím i bezpečnou náruč matky Země a obrovský kus klidu. Proč si lámat hlavu hloupostmi a malichernostmi, na které si za pár dní ani nevzpomenu, když jsou mnohem důležitější věci, ke kterým bych mohla směřovat energii? Ještě abych se naučila si tenhle postoj přivézt i do nížin. 🙂
Noční nebe mě fascinovalo odjakživa. Postupně se rozsvěcející hvězdy, někdy i planety, a ten pocit, když se nacházíte na místě dost daleko od civilizace, abyste mohli pouhým okem vidět tu naprosto boží věc, kterou je Mléčná dráha, je úplně euforický.
Kupodivu se taková najdou i u nás, byť třeba v Grónsku, na Atacamě v Chile nebo na podobně odlehlém místě to musí být teprv paráda. A třeba se mi jednou poštěstí vidět přímo nad hlavou tančící polární záři, kterou jsem zdálky zahlédla ve Finsku…
